Bitva patří Pánu

První dva dny se zdálo, že je všechno relativně v pořádku. Druhý den po porodu jsem však nemohla v noci spát, a zhruba ve dvě ráno mě přepadl pocit, že něco není v pořádku. Dostala jsem o děti šílený strach a prosila jsem sestřičku, aby zavolala na ARO pro nedonošená miminka, jestli je všechno v pořádku. Ujistili ji, že je. Přesto jsem se nemohla strachu zbavit. Tak jsem si začala pouštět chvály – do sluchátek, samozřejmě, abych nerušila… Nejvíc mě oslovila píseň od Rona Kenolyho – „The battle is the Lord´s“ – Boj je Hospodinův – inspirovaná II. Paralipomenon 20.

„Když udatní muži z kmene Juda čelili nepříteli, řekl jim Bůh, aby se nebáli, že jim dá vítězství. Řekl – Pozdvihněte píseň, položte meč, neboť tato bitva je má, říká Pán.

Zpívejte Pánu, vydejte radostný pokřik, pozdvihněte hlasy, a ať je vaše chvála slyšet. Zpívejte vítěznou píseň ve chvíli boje, důvěřujte Ježíši, bitva patří Hospodinu.

Tuto píseň jsem si pak pouštěla celý zbytek noci, ještě s písní – „Not by power“ – nikoli mocí, silou, ale mým Duchem praví Pán. Poslouchala jsem je pořád dokola, a chválila Pána, až dokud mě strach úplně neopustil.

Věřím, že mě Pán tuto noc připravoval na to, co bude následovat.

Ráno jsem šla za dětmi na ARO. Bohužel, nebyla pravda, že by všechno bylo v pořádku. Zhruba o půl třetí ráno zjistili, že Míša krvácel do plic. Za dva dny přišli na to, že krvácení zasáhlo také obě mozkové komory a to masivně. V tu chvíli to lékaři chtěli vzdát. Zdálo se jim, že už nemá smysl bojovat o Míšův život, že je stejně téměř jisté, že – pokud přežije - bude natolik postižený, že kvalita jeho života bude na takové úrovni, že bude lepší ho prostě odpojit od přístrojů, které jediné ho v tu chvíli udržovaly při životě. Podle toho, jak rozsáhlé bylo krvácení, bylo více než pravděpodobné, že by Míša také mohl klidně jenom vegetovat a bylo by ho nutné krmit sondou, a to celý jeho život.

Museli jsme se modlit, aby nám Pán dal slova a argumenty, které lékaře přesvědčí, že má smysl dál o Míšu bojovat, že ho přesto chceme, že jsme ochotni se o něj starat, i kdyby se naplnila ta nejhorší varianta. Díky Bohu, dal nám je. Lékařka, která měla na srdci hlavně to, aby Míša nebyl nešťastný, uznala můj argument, že štěstí se nedá diagnostikovat a že nemusí být určeno stupněm postižení, či nepostižení, a rozhodla se pokračovat v léčbě.

Nicméně nás připravovali na to, že ani tak to neznamená, že Míša určitě přežije. Nezačala mu ještě fungovat peristaltika a vypadalo to, že je poškozeno nervstvo, které ji ovládá. To by znamenalo perforaci střeva a zánět pobřišnice – a smrt. Kromě toho bylo téměř jisté, že mu hrozí hydrocefalus – stav, kdy se třetí mozková komora, skrze kterou mozkomíšní mok odchází do páteřního kanálu, vlivem krvácení uzavře, a tím se začne v mozku městnat mozkomíšní mok. Tím by se Míšovi postupně zvětšovala hlavička, mok by začal utlačovat další mozkovou tkáň – takže by byla potřeba operace. Bohužel tato situace nastala. Ovšem Míšovy plíce rozhodně nebyly ve stavu, kdy by operaci přežil.

V tu chvíli jsme uznali, že je nad naše síly bojovat sami a začali jsme obvolávat naše přátele, aby se modlili s námi. Modlili jsme se specificky – aby Míša kakal (jakkoli legračně to může znít) – aby mu začala fungovat peristaltika. Chvíli to trvalo, ale nakonec peristaltika začala fungovat. Pak Míšovi začaly selhávat ledviny a neodvodňoval se – což byl problém sám o sobě, ale kromě toho se mu tím pádem hůř dýchalo, protože měl těžší hrudníček, a bylo potřeba razantnějšího režimu ventilátoru. To znamenalo, že plíci, už tak poraněnou krvácením, bylo přesto potřeba napínat vyšším tlakem, aby se mohl vůbec nadechnout. Lékaři nasadili diuretika, ale Míša na ně zpočátku vůbec nereagoval. Tak jsme se modlili, aby Míša čůral – legrační, jenže Míšovi šlo o život. Střídavě jsme se modlili a chválili Pána předem za vítězství. A Míša začal čůrat.

Celou tu dobu jsem měla na mysli píseň, kterou mi Pán dal tu noc, kdy se to stalo – Bitva patří Hospodinu a chválila jsem Pána, co nejvíc to šlo. Nikoli silou, mocí, ale mým Duchem, praví Pán. Duch Boží je jeho prst a On je schopen spravit věci a orgány, které lékaři můžou možná pochopit, popsat a stimulovat, ale nikoli spravit. Pán zformoval moje miminka v mém bříšku a On je schopen vzkřísit i mrtvé mozkové buňky, On povolává těch věcí, které nejsou, v bytí! Přesto vím jednu věc. Bez modlitební podpory našich přátel bychom tenhle boj nezvládli. Stoprocentně ne. Prožívali jsme nadpřirozený pokoj, my, i naše starší děti, pokoj, který převyšoval veškerý rozum. Věříme, že to bylo díky modlitbám našich přátel. Petr ve vězení, den před popravou mohl spát, věřím, že měl tento pokoj také proto, že církev se bez přestání modlila za jeho záchranu.

Další modlitební téma, co se týkalo Míši, byl hydrocefalus. Modlili jsme se konkrétně, aby třetí mozková komora se pročistila, aby mozkové komory mohly komunikovat s páteřním kanálem, a aby se mu přestal tvořit nadbytečný mozkomíšní mok. Hádejte co? Hydrocefalus, aspoň podle posledních vyšetření, nám už nehrozí!

Těsně po krvácení se Míša vůbec nehýbal, ležel v inkubátoru jako maličká mrtvolka. Byl pod opiáty, aby necítil bolest. To mi bylo hodně do pláče. Stála jsem nad ním, držela ho za ručičku a brečela. Ani jsem si slzy neutírala, tekly mi prostě proudem. Vypadalo to, že skutečně bude takhle vypadat celý svůj život. Ale přesto jsem cítila, že musím Pána chválit za vítězství, protože On může obnovit cokoli, včetně mrtvých mozkových buněk. A nebo je může nahradit. On může cokoli. Nikoli silou, mocí, ale mým Duchem, praví Pán.

Dnes Míšovi funguje peristaltika, ledviny, hydrocefalus je nadobro pryč a Míša vnímá, reaguje, "povídá" a hlavně - pohybově sice pomalu, ale jistě spěje k chození - na nožičky se už postaví sám!

Na videíčko s Míšou, jak hopsá se můžete podívat na tomto odkazu

http://misaagabinka.blogspot.com/2009/07/misa-hopsa.html

Písně, které si Pán použil k povzbuzení a agresivní chvále, která jistě přispěla k Míšovu uzdravení si můžete poslechnou zde:

http://misaagabinka.blogspot.com/2008/07/ron-kenoly-battle-is-lords.html